Nejhlubší potřeba

Moje nejhlubší potřeba je milovat Boha celým svým srdcem, silou a myslí.

Kniha života

Kniha života není jen seznam jmen, ale příběhy se jménem.

Co znamená být člověkem?

To jsou samá slovesa.
Daniela Hejzlarová

Přemýšlení nad "leadershipem" v Česku

Dlouhodobě narážím na to, že v Čechách na sebe nikdo nechce brát zodpovědnost v roli vedoucího - "leadra". Mít něco na starosti a vést. Mnozí rádi pomohou, ale nikdo nechce vést. Neplatí to možná tak absolutně, určitě se najdou výjimky, ale celková atmosféra taková je. Skoro jakoby to byla tak, že pokud člověk na sebe vezme zodpovědnost za vedení, je odsouzen k trestu. Všichni mu budou moci nadávat a ukázat na něj, že za to může. Jen opravdu výjimečně to někdo vnímá jako pozitivní příležitost využít svá obdarování, schopnosti a zkušenosti pro dobro druhých a svůj růst.

Pokud se dívám zpět v naší historii snad to tak nebylo vždy. Z toho, co jsem odpozoroval o první republice, zdá se, že tam to bylo jinak. Lidé to vnímali jako poctu a stáli o roli ve vedoucích pozicích. A snad i po druhé světové válce to tak bylo. Avšak v době, kdy jsem se narodil a žiji už to tak není. Co se to stalo během 20. století? Co tak radikálně proměnilo vnímání a vztah Čechů k vedoucím, vedení, "leadershipu"?

Používám slovo vedoucí či leader. Anglickým slovem si pomáhám proto, že česká slova často už mají negativní konotace. Co znamená být vedoucí či leader? Je mnoho definicí, já bych se teď držel toho, že vedoucí je ten, kdo má vliv a lidé jdou za ním, protože pod jeho vedením vzniká něco nového, co je přitažlivé. Vedoucí vede na nová území, kdy se tvoří něco nového v kontextu jeho působení.

Pokud tedy jedna ze základních rolí vedoucího je inspirovat, vést na nová území a tvořit, potřebuje sám inspiraci a důvěru, že vůbec něco takového je možné. Je možná pozitivní změna a dokonce pod mým vedením. K tomu je potřeba někdo, kdo je pro vedoucího inspirací a oporou. 

A zde se dostávám k tomu, kde vidím problém současného stavu. 20. století je pro Čechy totiž klíčové právě v této inspiraci a podpoře. Když vznikalo Československo bylo důležité z dějin i tehdejší společnosti hledat inspiraci a příběhy, které inspirují a zmocňují lidi, aby vstupovali do vedení. A tehdy se to podařilo a klíčovou roli v tom sehrála podpora "velkých" zemí - Anglie, Francie, USA a osobnosti, které se postavili za vznik Československa. Potom ale přišla mnichovská dohoda, která byla drsnou ranou právě pro inspiraci a podporu těch, kdo měli dojem, že za nimi stojí "leadři" těchto zemí. Po 2. světové válce se Češi pro podporu a sny obrátili na východ a od kapitalismu k socialismu, asi i dost kvůli zradě z minulosti. To se však postupně také stalo černou můrou (viz. 50. léta.). Potom byla ještě vzkříšena naděje v šedesátých letech, ale invaze v 68 zase působila jako zrada. A i po 89 roce postupně přicházela skepse ve vztahu k těm, kdo vedou, podpořena smutnými příběhy. Všechny tyto události a mnohé další vedli k hluboké nedůvěře k vedoucím - leadrům, protože nás nakonec vždy zradí. Vím, že je to velice zkratkovité takhle v jednom odstavci shrnout 20. století, jde mi však o základní myšlenku pocit zrady a tedy nedůvěry, která nás, podle mě, ovlivňuje dodnes. 

A tak dnes základní paradigma, jak vidíme vedoucího je, že je to někdo, kdo nás stejně zradí a nakonec se ukáže, že mu jde jen o jeho sobecké zájmy. Vnitřně jsme se zařekli, že už nikomu nebudeme důvěřovat, ale že moudřejší je radši rovnou nedůvěřovat a podezírat. Tento postoj potom působí tak, že se nám ani nehodí, aby byli dobří vedoucí, protože by nám nabourali naše paradigma. A tak si volíme do vedení lidi, u kterých se ukáže, že jsme měli pravdu s tím, že vedoucí jsou vždycky "hajzlové". Zvláště v politice potom nechceme, aby kdokoliv měl velkou většinu a pokud možno ať je tam dost "schopných hajzlů", aby si zatápěli navzájem. Pokud se na nějakého politika dlouho nic neprovalilo, jsme vlastně zklamaní. Proto si asi volíme prezidenty a premiéry jaké si volíme, protože jsou schopní všeho. Chceme, aby ostatním zatápěli a nenechali je jen tak v klidu. Myslíme si, že ideální je na ty pokřivené poslat ještě pokřivenější.

To samé potom platí pro pracovní prostředí. Šéfovi určitě nejde o moje dobro, ale jen a jen o jeho vlastní. A tak je ideální, když má šéfa, který zase zatápí jemu. 

Pokud by se ale třeba stalo, že někde je přeci jenom dobrý vedoucí či šéf, stejně si na něj budeme kvůli něčemu stěžovat, protože prostě vedoucí nemůže být dobrý a čas to určitě ukáže.

Vykreslil jsem to teď opravdu v černých barvách a snad to tak úplně všude není, ale pokud to takto platí tak nějak většinově, je pochopitelné, že v takovém prostředí a atmosféře se opravdu těžko hledá inspirace a podpora pro dobré vedení a vedoucí.  Nelze se divit, že to lidi nepřitahuje. A když už do toho jdou, tak právě proto, aby nějak znepříjemnili život těm ostatním vedoucím, kteří to dělají tak hrozně.
A snad jsou tu i ti, kdo jsou ochotni se obětovat v roli vedoucích, ale mnozí končí vyčerpaní a vyhořelí, protože svoji hodnotu a identitu vidí právě v tom, že se obětují a tím změní svět a oni si toho přece nakonec všimnou. A ještě navíc je to často spojeno s odsuzováním těch, kdo se dostatečně neobětují. 

Dá se s tím něco dělat? Je možné uzdravit tuto ne-moc? Bylo by možné, že by vedoucí zmocňovali bezmocné a nezmocňovali sebe tím, že budu šlapat po bezmocných. Oběť v roli vedení je potřeba, ale ne taková, která si nárokuje vděčnost, ale která se obětuje z lásky, která dává svobodu k vděčnosti i nevděčnosti. Ne, že by nevděk nebolel, ale to je cena lásky, obětující se lásky. Navíc tato obětující se láska je v základech celého vesmíru, stvoření a pokud touto cestou jdeme, slaďujeme svůj život s realitou bytí.Kde brát inspiraci a podporu k takovému stylu vedení? Nakonec pokud se těmato očima začneme dívat okolo sebe, zjistíme, že se dá najít, jen to stojí určité úsilí takové lidi a příběhy najít. A dají se najít, jak v naší zemi, tak v těch zemích, které máme dojem, že nás zradili.
Abych šel "s kůží na trh", tak pro mě jsou to například: Václav Havel, Nelson Mandela z nedávné historie, ale také Jan Ámos Komenský a vůbec Jednota bratrská, Jan Milíč z Kroměříže, Thomas Becket, Pavel Javornický, Karel Taschner, Jaroslav Král, Corrie ten Boom, Viktor Frankl, Edith Eger, Annece Lucas, bratr Vavřinec, František z Assisi, Dietrich Bonhoeffer, Přemysl Pitter, Bruce Olson - Bručko, Terezie z Lissieux, Jan od Kříže, Timothy Keller. A ještě by asi byli mnozí další na které si teď nevzpomenu. Když přemýšlím, proč jsou pro mě inspirací, tak asi tím, že u nich vnímám ochotu překročit rámec očekávaného a udělat něco či jít cestou, která vyjadřuje lidskost způsobem, že člověka zaráží, že něčeho tak "milostiplného" je člověk schopen.
To jsem vyjmenoval ty, kteří jsou pro mě inspirací, ale k dobrému vedení je potřeba také osobní podpora. Tam už je to o osobních vztazích, kde právě ti, kdo stojí v určité poziční autoritě nebo mají vliv díky své osobnosti mohou vykonat mnoho dobrého pro podporu a zmocnění dalších kdo budou ochotni na sebe vzít zodpovědnost. Díky Bohu jsou v mém životě takoví lidé, ale ty tu jmenovat nebudu. Spíše bych v této oblasti ještě rád napsal pár řádek o tom, zda podporu nabízím. Buď mohu žít s Herodovským syndromem, kdy se bojím každého schopného člověka okolo sebe a potřebuji si dokázat, že jsem lepší a nebo se spíše nechám inspirovat Barnabášem a podporuji třeba i ty, kdo mi "zatápějí", protože mám naději, že se s nimi může stát to, co se už i trochu stalo se mnou, že Pán Bůh si použil moje sobecké ambice a touhy k tomu, aby zlomil moje srdce svojí láskou a milostí.
PaP

Man in the arena

It is not the critic who counts; not the man who points out how the strong man stumbles, or where the doer of deeds could have done them better. The credit belongs to the man who is actually in the arena, whose face is marred by dust and sweat and blood; who strives valiantly; who errs, who comes short again and again, because there is no effort without error and shortcoming; but who does actually strive to do the deeds; who knows great enthusiasms, the great devotions; who spends himself in a worthy cause; who at the best knows in the end the triumph of high achievement, and who at the worst, if he fails, at least fails while daring greatly, so that his place shall never be with those cold and timid souls who neither know victory nor defeat.

CItát z::

CITIZENSHIP IN A REPUBLIC

Theodore Roosevelt

Speech delivered at the Sorbonne

Paris, France

April 23, 1910

Můj pokus o překlad:

Pro společnost

Nejdůležitější a nejpotřebnější není kritik,

který vypichuje chyby osobností, které stojí v zodpovědnosti

a ukazuje, kde mohli něco udělat lépe.

Respekt a obdiv nakonec patří tomu, kdo je v aréně,

jehož tvář je pokryta prachem, potem a krví.

Potřebujeme ty, kdo stále bojují,

i když dělají chyby, znovu a znovu padají a vstávají,

protože není žádné snažení bez chyb a nedostatků,

Avšak ten, kdo usiluje o velké skutky,

kdo zná nadšení, a nasazení pro věc,

kdo dává všanc svůj život a obětuje sám sebe

tak pokud to dopadne dobře, pozná radost z dosaženého vítězství

a pokud se dílo nezdaří, tak pozná zklamání v zápase o něco, co jej přesahuje

jeho místo nikdy nebude s těmi chladnými a strachuplnými dušemi těch,

kdo nikdy nezažili ani prohru ani vítězství.

Jsem, no a co?

Jsem, no a co?

Jsem a koho to zajímá?

Jsem a vlastně pro nikoho nejsem.

Jsem, no a co?

Jsem pro, k, na, až, do?

Jsem, to je nuda.

Život?

Vnímám život jako nezasloužený dar nebo jako nezasloužené prokletí?

Zasloužil bych si lepší život nebo je úžasné jaký život mohu žít?