V životě máme mnohá očekávání a velká část z nich se nenaplňuje. V manželství očekáváme jaké to bude, jaký bude partner, jak nám to bude fungovat, jak budeme šťastně žít. Pokud se očekávání nenaplňují, prožíváme zklamání, bolest, frustraci. Říkáme si kdyby se jen partner změnil v tom a támhletom, hned bychom byli šťastní. Jenže partner se nemění a my žijeme ve stálém koloběhu očekávání, zklamání, bolesti a frustrace. Podobně to může být v práci. Máme očekávání, jak to bude dobře fungovat, ale šéf stále dělá věci, kterými nenaplňuje naše očekávání a zklamává nás. Podobně můžeme mít očekávání od církve, co tam by se mělo a mohlo dít, aby mě to něco dávalo, aby mě to naplňovalo. Vzhledem k tomu, že se to neděje, prožíváme zklamání, bolest, frustraci a stále čekáme, kdy se naplní naše "oprávněná" očekávání. Problém je, že takováto nenaplněná očekávání a stálý koloběh zklamávání působí jako paralyzující tíha, která nám brání vidět, co se doopravdy děje a ani nedává prostor pro změnu těm, od kterých změnu očekáváme.
Žijeme ve společnosti a části světa kde máme velice vysoká a náročná očekávání od života. Ještě navíc máme pocit, že máme právo mít takoví očekávání. Čím vyšší/větší očekávání, tím větší bolest a zklamání při nenaplnění.
Pokud žijeme ve stálém koloběhu očekávání, zklamání, bolest, může nám uniknout, co se doopravdy děje a odehrává v našem životě i životech našich blízkých.
Židé očekávali Mesiáše a spojovali s ním mnohá očekávání, co jim to přinese. Když přišel, zklamal jejich očekávání a bylo to pro ně velice stresující a frustrující se s ním potkávat. žili pod tíhou svých nenaplněných očekávání a uniklo jim, co se doopravdy v jejich blízkosti odehrává. A nejen jim, ale i učedníkům to, co se doopravdy odehrávalo protékalo mezi prsty, protože žili v zajetí svých očekávání a zklamání z jejich nenaplnění.
Ježíš nepřišel naplnit naše povrchní očekávání o kterých jsme často přesvědčeni, že jsou ta nejpodstatnější a nejhlubší, ale přišel naplnit naše nejhlubší potřeby, které jsou za těmi očekáváními. Otázka je nakolik jsme ochotni vzdát se svých marných očekávání a a vidět a žít reálný život, kde se naplňují reálné potřeby našeho srdce.
My lidé máme tendenci buď vše vidět skrze růžové brýle nebo naopak úplně černé. Jen velice těžko snášíme dívat se na život a svět bez brýlí. V jeho plné nahotě a realitě. Avšak právě tam se můžeme setkat s reálným Kristem a prožít naplnění, které je mnohem hlubší než kdyby se naplnila naše "oprávněná" očekávání.
PaP
