Všechno, co mám je tvé

Co je naše, co jsme nedostali? Je něco z toho, co máme, co jsme dostali, co umíme, čeho jsme schopni opravdu naše? Jen naše?

Na věci, které jsme si koupili jsme si snad vydělali poctivou prací. Avšak, jak jsme se dostali k práci a k tomu, že za ni dostáváme zaplaceno? Narodili jsme se v zemi, kde nakonec lze i poctivou prací a studiem získat možnost dobrého platu. Jenže lidé, kteří se narodili jinde, nemají takové možnosti právě proto, kde se narodili a ani poctivou prací a snahou se nemají šanci dopracovat adekvátní finanční odměny podle našich standardů. Často dřou mnohem více než my, ale nemají skoro nic. Zasloužili jsme se nějak o to, kde jsme se narodil?

Každý z nás máme určité schopnosti a dovednosti, které rozvíjíme a jimi jsme schopni mnohé dokázat. Avšak, kde jsme vzali ty schopnosti a dovednosti? Buď jsme se s nimi narodili nebo jsme se je od někoho naučili. Jsou tedy jen naše?

Každý z nás nakonec vynakládá určité větší či menší úsilí na udržení se při životě. Zároveň každý z nás více či méně úsílí věnujeme i pro dobro druhých. Občas říkáme "jedu z posledních si"l, které ještě mám. Avšak, kde jsme vzali ty vnitřní síly? Kde se v člověku vzaly? Pokud věřím v Boha stvořitele, což věřím, dal nám je On. Takže i tyto síly jsou od něho.

Každý z nás jsme schopni určitým způsobem přemýšlet, uspořádávat myšlenky i svět okolo nás. Kde jsme vzali schopnost přemýšlet a kriticky myslet? Nejspíš nám to zase bylo dáno Bohem.

Všechno to, co mám, kdo jsem, moje vnitřní či vnější schopnosti, vše mi bylo dáno. Dostal jsem to. Vlastně vůbec nic ani já sám nejsem vlastně svůj. Pokud takto přemýšlím, vede mě to skoro až k bodu zoufalství, tak mám vůbec něco??? Nejspíš, ne. A zda to v bodě zoufalství skončí či ne záleží na tom, jak zpracovávám, že jsem vše dostal shůry - od Boha. Vše co mám je jeho či od něj. Je to pro mě děsivá představa nebo představa ve které mohu pokojně spočinout? Na odpovědi bude záležet, jak budu prožívat svůj život a zda pro mě bude dobrou zprávou to, že Bůh říká: "vše, co mám je tvé".

PaP

Moje teologie pokání - živá voda

Již delší dobu vnímám trochu u sebe, ale možná ještě více okolo sebe takovou nějakou únavu z křesťanství. Jakoby bylo tak strašně těžké žít křesťanský život, Snažíme se, ale moc nám to nejde. Nesnesitelná tíha křesťanského života, únava z křesťanského života, křesťanství, které odsává život. Dělá z nás unavené a stále ztrápené lidi.

Kde je to břemeno, které netíží a netlačí, o kterém mluvil Kristus? 

Služba – strašák pro lidi, to mě už úplně zničí. Jakoby křesťanský život a služba odsávali život z našeho života. Oslovit někoho s pozváním do služby, je jako ho odsoudit k trápení, bolesti, vyprahlosti. Až když přestanu sloužit, budu moct žít s Bohem, budu moct žít. Útěk z církve a od závazků a zodpovědností s tím spojených. Neříkám, že se to týká všech křesťanů a služebníků, ale určitou tendenci tu vnímám. Trápí mě to.

Proudy živé vody z nás – kde jsou????

Jan 7:37 V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! 38 Kdo věří ve mne, 'proud živé vody poplyne z jeho nitra', jak praví Písmo." 39 To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.

Trošku složitě se hledá přesně takový verš v SZ. Není, ale jsou jemu podobné, v podobném duchu.

Izajáš 12:3 S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.

Izajáš 58:11 Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí

Žalmy 78:15 Rozpoltil na poušti skály, dal jim pít hojně jak z propastných tůní, 16 bystřiny vyvedl ze skalního štítu, nechal plynout vodstva jako řeky.

Navíc Ježíš tato slova řekl o svátcích, kdy chodili Židé v radostném průvodu s vodou do chrámu a polévali oltář jako symbol očištění i nového počátku – nový rok. Tedy v momentě, kdy i oni nějak prožívali důležitost vody – fyzické pro život v Izraeli a také duchovního života.

Takováto představa křesťanství mě velice přitahuje, vlastně už od počátku mé víry. Zvláště ještě v dobách depresí. To jsem si vždy přál a snil o tom pro svůj život, ale i pro každého člověka, aby takových byla plná církev.

A Ježíš tak opravdu působil – přitahoval lidi, tam kde byl on, tam byl život. Tam byla fontána živé vody. Přinášel život, živou vodu všude kam přišel a nebylo to závislé na okolnostech.

Život, který přinášel, však narážel na tvrdost, lidskou tvrdost, tvrdost lidských srdcí. Zvláště potom u farizeů a zákoníků. Tato tvrdost vlastně vedla i k jeho smrti.

Každopádně mě vždy trápila otázka, jak to tedy může fungovat, abychom přicházeli ke Kristu a z našich srdcí, z našich životů tryskaly proudy živé vody?

Je jeden text, který propojuje ty různé obrazy a je SZ zaslíbením a my žijeme v době naplnění.

Ezechiel 36:25 Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. 26 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. 27 Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

zde je obraz vody, kamenného srdce i Duch – nový duch – Duch svatý

Pán Bůh skrze Ezechiele zaslibuje, že přinese proměnu do lidských životů, která přinese srdce plné jeho Ducha. v podobném Duchu jak o tom mluví Ježíš a Ježíš se vlastně o těch svátcích hlásí k naplnění toho SZ zaslíbení.

Proměněné lidské životy, ze kterých tryská živá voda, pro mě velice lákavý obraz společenství církve. To je, proč jsem kazatelem. 

Souzení, odsuzování, co je a není správné

Když přemýšlím a reflektuji, co tryská z našich životů, tak kromě té únavy a obav se dát do služby, vnímám ještě jeden výrazný rys, lidí obecně, ale nás, kdo si říkáme křesťané, se to týká nějak ještě více a zvláště potom nás evangelikálů, Církve bratrské.

Souzení, hodnocení, posuzování, hledání, jak přesně správně to chce Pán Bůh. Podle toho potom soudíme a zvláště odsuzujeme nejdříve společnost okolo nás, jiné církve a sbory a nakonec i sebe navzájem. Jakoby křesťanství bylo především a hlavně o tom, že víme jak žít správně a dokážeme to dobře posoudit. Jakoby tou nejvyšší hodnotou křesťanství a tím, co přinášíme je žít správný život, zvláště myšleno morální.

To nás potom vede k souzení a odsuzovaní, posedlost, správností a hlavně schopností posoudit, soudit, odsoudit.

Neříkáme to úplně nahlas, ale toužíme, aby se nás lidé ptali na naše soudy a návod, jak to má být správně, protože my to víme. My víme, jak to má být. Jen je problém, že se nás spíše neptají a přiznám se, že se ani nedivím.

Přestože hodně mluvíme o milosti, nakonec je náš život mnohem plnější souzení a odsouzení. A nakonec i sami se velice bojíme odsouzení. Odsouzení od druhých a odsouzení od Boha. A vnitřní motivace je v tom, že křesťanství musí být vidět na našem morálním životě.

Myslíme si, že před tím být v hledáčku, být souzeni utečeme tím, že my se postavíme do role soudců, těch, kdo vědí a mají právo posoudit. A je to motivováno snahou žít naplno pro Boha.

Velice nás sbližuje, když společně něco odsoudíme!!! 

Je to vidět na výchově dětí, jak je motivujeme ke správnému jednání? odsouzením.

Pokud motivujeme sami sebe odsuzováním se, předáváme to samozřejmě i dětem. Sebeodsuzování jako motivace, vede zákonitě k odsuzování druhých. Pokud sami sebe motivujeme ke zbožnému a správnému životu sebeodsuzováním a odsuzováním druhých. Může nás motivovat odsouzení druhých, abychom nebyli jako oni. Jako katolíci, nevěřící, komunisti, atd.

Nevím, zda je to zrovna ta živá voda o které mluvil Kristus. Jak jim, ale potom můžeme s láskou přinášet Boží milost?

Já sám s tím mám problém, nepopisuji to tu jako, že mě se to netýká naopak, každý den se mě to týká. 

Motivace odsouzením a odsuzováním vede k tvrdosti srdce a strachu z Boha i lidí, že mě odsoudí.

Co s tím??? Měl bych tu odpověď  - pasáž a zvláště potom ve verši, který je pro mě dlouhodobou výzvou.

Dobrotivost Boží jako motivace

Římanům 2:1 Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž. 2 Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají. 3 Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu? 4 Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? 5 Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud.

Není to odsouzení, hněv, soud, hrůza z Boha, co nás má vést k dobrému životu, přivézt k pokání a proměně a zbožnému životu, ale dobrotivost, milost, shovívavost Boží.

Klíčovou motivací pro správný a dobrý život není vědět, co a jak je správně a podle toho potom posuzovat a nastavovat svůj život. Klíčovou motivaci je dobrotivost, milost, shovívavost Boží, kterou vidíme nad svým životem. A v té Boží shovívavosti a milosti najednou roztává naše tvrdé a odsuzovačné srdce.

Když přicházíme k Bohu tak mnohé z toho, co je v našich životech si zaslouží odsouzení, trest. Co jsme udělali, řekli, co jsme si mysleli, o čem jsme snili, co jsme si přáli. Možná i to na co myslíte teď.

Jenže my máme přímluvce v nebi u nebeského trůnu, který se za nás přimlouvá. Dřív jsem si myslel, že se Kristus přimlouvá, aby mi Pán Bůh dal ještě šanci a netrestal mě, měl se mnou ještě chvíli trpělivost, ale třeba mu jednou dojde nebo Krista přestane bavit se za mě stále přimlouvat. Zástupná oběť Ježíše Krista však znamená něco jiného. Kristus se za nás přimlouvá jako nebeský obhájce o volá: chci spravedlnost pro Pavla Plchota. Já už jsem byl potrestán za jeho hřích a bylo by nespravedlivé trestat dvakrát za jeden hřích. A vzhledem k tomu, že Bůh je spravedlivý, tak mě nepotrestá a ani nikoho z vás, protože odsouzen a potrestán byl Kristus. A k nám přichází Boží dobrotivost a shovívavost.

V plnosti platí, že

Jan 1:16 Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.

Na každý den z Boží strany ve vztahu k nám místo odsouzení přichází dobrota a Boží shovívavost, milosrdenství, protože odsouzení slíznul Kristus. Pokud nám něco takového dochází a Duch Boží nám to odhaluje, zjevuje našemu srdci, přestáváme mít tak silnou potřebu soudit a odsuzovat sebe i druhé a chceme, aby také mohly zakusit Boží milost. A najednou vytryskává pramínek živé vody.

Ježíš nepřišel soudit, ale nést odsouzení

Tam, kde byl Ježíš, tam byl život, živá voda. A já jsem se dnes snažil ukázat na jeden z aspektů toho, co to znamenalo.

Pokud někdo byl schopen soudit, posoudit a odsoudit, byl to Ježíš. On jako jediný člověk byl schopen každého vidět pravdivě, každého správně posoudit a rozhodně měl právo i odsoudit.

A zrovna ten se nechal nakonec námi odsoudit. My jsme jej odsoudili. A pokud by přišel dneska, tak jej odsoudíme úplně stejně jako v prvním století.

Všechen soud a odsouzení, kterým častujeme sami sebe a lidi okolo sebe už nesl Kristus. Ať už spravedlivý nebo nespravedlivý. My vyžadujeme dvojí trest za hřích, pokud odsuzujeme sebe či druhé a vyžadujeme potrestání, odsouzení, když už byl odsouzen Kristus.

Avšak díky tomu, že nám Duch Boží ukazuje, že odsouzen byl Kristus, můžeme dát prostor Kristu, aby i skrze nás projevoval svoji dobrotu a shovívavost. To je ta živá voda, která nakonec i může přinést proměnu v podobě pokání, proměny srdce a jednání. Je to ale jen jako vedlejší produkt toho, že přicházíme ke Kristu jako prameni živé vody, On je v centru našeho křesťanského životy ne naše zbožnost a svatost.

Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, že takto budeme čerpat z pramenů spásy a proud živé body odpuštění a milosti bude tryskat i z našich životů.

Kázání z 2. 8. 2015 k poslechu zde

Trefit střed

Kazatel Randy Pope ve své knize Insourcing píše o své službě ve sboru v Atlantě. Po nějaké době, kdy byl kazatelem, sbor rostl, početně i aktivitami. Mnozí jej viděli jako příklad úspěšného kazatele. Když o tom však sám přemýšlel popsal to tak, že měl dojem, že svou službou jakoby vystřelil šíp, který se někam zapíchl a teď se kolem šípu maluje terč, jakože trefil střed. Lidé se jej ptali, co dělá, že je tak úspěšný. On sám si však nebyl jistý, zda trefil střed a zda to, co se děje je úspěch i z Božího pohledu. Vedlo jej to ke kritické reflexi dění i určitému novému způsobu služby.

Myslím, že pro Každého z nás může být atraktivní a lákavé kolem svých dosažených úspěchů namalovat terč, jakože jsme trefili střed - bingo!!!. Avšak trefili jsme střed, který jsme měli trefit? Směřuje náš celý život do správného středu nebo radši stále přemalováváme terč podle toho, kde zrovna jsme.

Většinu svého života se ohledně svých selhání nakonec nejvíc nebojím toho, co udělám špatně, kde udělám chybu, ale spíše toho, že minu střed. nakonec i v hebrejštině či řečtině jeden z významů slova hřích je minout cíl. Minout cíl svým jednáním, svým životem. Co je ten dobrý a správný střed, kam mířit svým jednáním a celým životem, toť otázka. A ani momentální úspěšnost z pohledu našeho či našeho okolí nemusí znamenat, že jsme trefili střed. Jako bytosti schopné sebereflexe, máme možnost reflektovat, co a jak se stalo a zda je to opravdu střed či se úspěšně mineme cílem.

PaP