Že by deprese?

Občas jsem sedával na okně ve čtvrtém patře domu, kde jsem bydlel a intenzívně přemýšlel o tom, že bych skočil dolů. Avšak zároveň jsem se bál, že bych po pádu nezemřel a to mě děsilo snad ještě víc než samotný skok z okna. Častěji než na okně jsem seděl v křesle či ležel na posteli a trávil čas zíráním na stěnu či strop. Vlastně ani, nevím, zda to byly jen chvíle, hodiny či celé dny, ale mě to připadalo jako věčnost. Jako tíživá věčnost, neunesitelná nutnost existence. Toužil jsem umřít nebo lépe řečeno ukončit svoji existenci tady na zemi. Zároveň jsem však neměl dost sil či odvahu ukončit to svoje trápení, což mě ještě víc deptalo.

Nejtěžší bylo ranní probouzení. Zvláště si pamatuji to, když jsem měl dvacáté narozeniny. Probudil jsem se a hned první myšlenka byla veliká lítost a tíha, že jsem se vůbec probudil. Jak rád bych se už nikdy neprobudil. Pokud by mi to šlo, rád bych brečel, ale toho jsem nebyl schopen. Slzy mi nějak vyschly, došly už někdy v 15 letech. Po probuzení jsem často velice dlouho sbíral síly k tomu vstát, vyčistit si zuby, obléknout se, nasnídat, i když chuť na jídlo jsem vůbec neměl. Neměl jsem chuť vůbec na nic, právě proto bylo těžké vstát. Nedokáži to říct úplně přesně, ale s podobnými pocity jsem se probouzel pro mě dlouhých nekonečných osm let.

A to jsem přitom po asi roce, kdy to začalo, uvěřil, stal se křesťanem. Po tom, co jsem uvěřil, jsem očekával i na základě svého uvěření, že to skončí. Avšak neskončilo. A to jsem po svém obrácení svědčil všem lidem ve svém okolí, jak Bůh změnil můj život. Avšak asi po půl roce takového svědčení mi došel dech a já si uvědomil, že ta mnou očekávaná změna nenastala. V jistém smyslu se to ještě zhoršilo. Pokud mi ani Bůh nepomůže, tak to jsem opravdu v …. nebo slušněji ztracený případ. Křesťané v mém okolí se mi snažili pomoct, ale bylo to dost těžké pro ně, ale i pro mě. Často očekávali, že jedna modlitba to spraví, někdy se za mě modlili i déle a vždy pro mě bylo těžké jim říct, že se to moc nezměnilo. Vytvářeli na mě tlak, vlastně i těmi modlitbami. Občas jsem říkal ať se za mě radši ani nemodlí. Já to tehdy vnímal tak, že očekávají změnu ode mě a ne od Boha. Vnímal jsem už tak dost negativně svůj celý život a „nezměna“ v mém stavu znamenala, že jsem nějak neschopný či imunní vůči Božímu působení a modlitbám a pomoci věřících. Také jsem se po určitých zkušenostech bál s křesťany mluvit, abych jim svými myšlenkami a nepoddajným asi depresívním životem nepodkopával víru. Že by ty moje stavy mohly být deprese, mě napadlo snad až po několika letech.

Občas jsem říkal, že se těším do nebe, ale ona to nebyla touha po nebi (věčnost mě spíše děsila, než lákala), ale touha ukončit pozemskou existenci. I jako křesťan jsem snil o sebevraždě. A když už jsem nebyl schopen to udělat, tak jsem se aspoň modlil k Bohu, aby nějak ukončil můj život.

Ze začátku křesťanského života jsem si dělal nárok na změnu svého stavu. Po mnoha a mnoha zklamáních jsem s tím přestal. Za prvé protože to bolelo stále znovu se zklamávat. Za druhé proto, že jsem došel k tomu, že nárok na změnu nemám ani jako královské Boží dítě.

Asi stojí za zmínku, že jsem asi tři roky po svém uvěření začal dělat kazatele. Nebylo vůbec jednoduché prožívat, co jsem prožíval a zároveň zvěstovat evangelium.

Dalo by se říct, že hlavním zdrojem tíživých stavů, byly myšlenky, které mě napadaly a uhnízdily se v mé mysli. Myšlenky většinou temné, negativní, pochybovačné, kritické, především podkopávající cokoliv pozitivního či dobrého. Emoce už potom jen odrážely stav mé mysli. Jednou mě napadl takový obraz, který to vystihuje. Viděl jsem černé či hnědé rozorané pole. V nepřívětivé podzimní atmosféře. A na tom poli v té temné půdě najednou vyrostla malá drobná sedmikráska. Ta v tomto podobenství reprezentuje jakoukoliv pozitivní či nadějnou myšlenku. Po chvíli, co tam ta sedmikráska je, někdo přijde s golfovou holí a brutální silou ji odpálí pryč. Vytrhne, zničí ji úplně, totálně. Podobně po chvíli, co jsem se radoval z nějaké pozitivní či nadějné myšlenky, přišly velice záhy myšlenky a argumenty, které mě připravily s razancí golfové hole o naději.

Dodnes nedokážu úplně přesně říct, co se tedy stalo, že už dnes takové stavy nemám. Po těch asi osmi letech, začalo období, kdy bylo stále více dnů, kdy jsem se probouzel ráno docela rád a dokonce jsem i mohl upřímně říct, že jsem rád, že žiju. Teď už je to 15 let a zatím se to nevrátilo. Občas jsou těžší období, kdy začínám mít pocit, jakoby se to trochu vracelo, ale nikdy už ne v takové intenzitě.

Nedovedu říct, co vedlo ke změně v mém životě a určitě to nebyla jen jedna věc či zkušenost. Hlavní rozdíl však u sebe vnímám v tom, co se odehrává v mé mysli. Stále mě napadají stejně tíživé, temné a negativní myšlenky. Avšak už nemají tak velkou moc. Asi bych to přirovnal k tomu, že občas na asfaltových silnicích člověk vidí, že z asfaltu roste tráva. Nechápu, jak je možné, že křehká a jemná tráva dokáže prorazit a prorůst asfaltem. Podobně nadějné a pozitivní myšlenky nakonec prorostly i tím asfaltem destrukce, který se je snažil zadusit v mé mysli.

otištěno v časopise Život víry 10/2014